Svoji skvělou sezonu jste dovedli k vítězství. Vy jste u toho byl jako kapitán. Jaká byla sezona z vašeho pohledu?
Sezona byla nesmírně náročná. Už od samého začátku jsme si dali jasný cíl – tuhle soutěž chceme vyhrát. Obrovským základem byl skvělý podzim, který se nám povedl zvládnout bez jediné prohry, k čemuž nám pomohlo i to, že jsme ze začátku podzimu hráli hodně zápasů na domácím hřišti. Na jaře to ale zpočátku taková idylka nebyla. Po zimní pauze jsme nezačali vůbec dobře, v naší hře najednou chyběly věci, které nás předtím zdobily. Naštěstí jsme se dokázali včas probrat, znovu naskočit na vítěznou vlnu a dotáhnout to. Velký kredit patří i klukům z Čelákovic. Ti nás tlačili celou sezonu, nedali nám vůbec nic zadarmo a na jaře jsme je museli v tabulce neustále dotahovat. Pro psychiku to bylo hodně těžké, ale celý mančaft se s tím popasoval naprosto skvěle.
Vy jste málem o poslední utkání přišel, týden předtím jste si poranil tříslo a hrací plochu v Úvalech jste opouštěl na nosítkách. Jak jste se dal dohromady?
Je to tak. Na začátku druhého poločasu v Úvalech mě v třísle silně píchlo a hned mi bylo jasné, že je to hodně špatné. Psychicky to pro mě bylo nesmírně náročné. Celý rok makáte, těšíte se na vrchol sezony. A najednou se před posledním zápasem zraníte. V té první chvíli jsem byl v podstatě smířený s tím, že je po všem a o poslední zápas přijdu. Obrovské poděkování ale patří mojí sestře, která mi hned na druhý den domluvila skvělého fyzioterapeuta. Celý týden jsem k němu intenzivně jezdil a on mě dokázal na klíčové utkání připravit. Patří jim obrovské díky.
Zachoval jste se naprosto mimořádně, jako profesionál. Dokonce jste nechodil do práce a nohu jste šetřil. Zřejmě to pomohlo.
V tomhle mi neskutečně vyšel vstříc můj taťka. Všechnu práci vzal na týden čistě na sebe, díky čemuž jsem mohl noze dopřát absolutní klid a soustředit se pouze na regeneraci. Poctivě jsem poslouchal rady fyzioterapeuta a dělal maximum pro to, abych se dal do kupy. Ta motivace byla obrovská. Nedokázal jsem si představit, že bych o tenhle vrchol celé sezony přišel a kluky v tom nechal. Jsem hrozně rád, že se ten risk a klidový režim nakonec vyplatily.
Šlo především o to, že jste nechtěl o vrchol sezony přijít a přenechat místo někomu jinému?
Takhle to určitě postavené nebylo. Rozhodně to nebylo o tom, že bych nechtěl přenechat místo v sestavě někomu jinému. Takhle sebestředně to u nás v týmu nikdo nebere. Šlo mi čistě o to, že jsem si strašně moc přál nechybět u vyvrcholení naší celosezonní snahy. Ještě na pátečním tréninku jsem si přitom byl skoro jistý, že v neděli hrát nebudu.
Při utkání bylo trochu vidět, že vás tříslo trápí. Bylo hodně těžké utkání v Čáslavi dohrát?
V neděli před zápasem jsem to šel ještě zkusit rozhýbat. Vzal jsem si prášek na bolest a nakonec to vydrželo celé utkání. Snadné to samozřejmě nebylo, brzdil jsem se v nějakých velkých nákopech a ve větší rozehrávce, spíš jsem jenom tak posouval míč ostatním (smích). Chci na tomto místě hrozně moc poděkovat Vojtovi Uhrovi a Vojtovi Šiftovi. Kluci byli kvůli mně a mému zranění do poslední chvíle v obrovské nejistotě. Do samého začátku utkání nevěděli, jestli budou hrát, nebo jak vlastně bude vypadat nominace.
Musel jste jako kapitán řešit nějakou nepříjemnou situaci v týmu?
Upřímně si teď nedokážu vybavit vůbec nic, celá sezoně proběhla bez jakýchkoliv konfliktů v kabině. Určitě to ale není tak, že by všechno leželo jen na mně. U nás to funguje zdravě. Každý má v šatně svůj hlas, každý může k situaci říct svůj názor. Vím, že kdyby se jakýkoliv problém objevil, vyřešíme ho otevřeně a společně jako jeden chlap. V tomhle máme skvělou partu.
Berete tento ročník jako váš největší sportovní úspěch?
Nepochybně ano. Už dříve jsem sice zdejší postup do krajského přeboru zažil, ale moje tehdejší pozice v týmu byla úplně jiná. Teď, v roli kapitána, jsem to prožívat mnohem intenzivněji. Strašně moc jsem si ten úspěch přál – pro kluky, pro klub i pro fanoušky. A jsem neskutečně rád, že to takhle skvěle dopadlo. Je to pro mě opravdu velká úleva a za odměnu určitě někam pojedeme se ženou, která mi byla obrovskou oporou.
Co stojí za takovým úspěchem?
Možná to bude znít jako typické fotbalové klišé, ale tím největším a nejdůležitějším faktorem je naše parta. V Poděbradech hraju od svých pěti let, jinou kabinu jsem v životě nezažil a jsem tady doma. Ale i kluci, kteří k nám přišli odjinud, sami od sebe říkají, že poděbradská šatna je něčím naprosto specifická a výjimečná. Ta chemie a soudržnost jsou neuvěřitelné. Druhá věc je celkové koncepční nastavení klubu. Máme jasnou vizi, jakým fotbalem se chceme prezentovat a kam směřujeme. Když pak takhle silná parta táhne za jeden provaz a větší tomu, co dělá, úspěch se dostaví.
Jaké byly oslavy. Prozradíte, jak vypadaly a přidejte nějakou perličku?
Oslavy byly samozřejmě nesmírně náročné. Pár z nás si pro jistotu udělalo volno i v pondělí, protože v práci bychom toho po té noci asi moc neudělali. Nechtěl bych vyzdvihovat jednoho konkrétního tahouna, síla týmu se ukázala i u stolu. Skvělé bylo, že se zdržel úplně celý mančaft a všichni slavili dlouho do noci. Navíc se jelo nonstop až do pondělního oběda, kdy nás vystřídala trochu více odpočatá sestava a pokračovali ještě v pondělí. A největší perlička? Úplně fantastický nápad byl, když jsme si dali ranní fotbalové báčko přímo na našem krásném domácím hřišti.
Autor: Vladimír Malinovský
